Historie klubu

Historie parašutistické činnosti na letišti v Liberci

Níže uvedený popis začátků činnosti parašutistů v regionu města Liberec sepsal pan Sáva KUBIAS, kterému patří velké poděkování za to, že tato historie nebude zapomenuta a bude ji možno postupně doplnit až do současné doby.

Začátky sportovního parašutismu v bývalém libereckém kraji.

Tyto vzpomínky jsem začal formulovat a dávat na papír po rozhovoru se současnými libereckými sportovními parašutisty na Hoškovickém letišti v roce 1998. Zjistil jsem totiž, že vlastně neexistuje žádný písemný materiál (resp. já o něm nevím), který by shrnul začátky sportovního parašutismu v bývalém libereckém kraji. Na začátku bych chtěl laskavého čtenáře upozornit, že se většinou jedná o mé osobní vzpomínky na události před 40 - 50-ti léty. Za tu dobu jsem řadu věci zapomněl, řadu událostí jsem si zidealizoval a možná i zkreslil. Pokud ano - pak je to neúmyslné a nevědomé.

Pro další použití je tedy nutné tento text porovnat s názory jiných pamětníků, jejichž některá jména (pokud jsem si je při své špatné paměti vybavil) v textu uvádím.

Pokusil jsem se maximálně upřesnit text uvedený v dalším a konzultoval jsem začátky (tj. roky 1949 až 1952) s druhým krajským náčelníkem Vlastou Hlouškem. Dále pak se chystám v současnosti pokračovat s konzultacemi, které jsem již započal, s dalšími a to konkrétně s Karlem Jiravským, Zdeňkem Matuškem, Josefem Najmanem a Jaromírem Vlčkem.

Co předcházelo začátkům para výcviku v Liberci

První výcvik a seskoky sportovních parašutistů v tehdejším libereckém kraji organizoval para oddíl Sokola Jablonec nad Nisou,

Rok 1949

nábor a výcvik započaly v r. 1949 v Jablonci nad Nisou,

první seskoky se uskutečnily v roce 1950 na letišti Klecany a účastnilo se jich celkem asi 37 výsadkářů. Skákalo se na tehdy používaných vojenských padákách typového označení VJ -1, bez použití záložních padáků,

druhé seskoky se uskutečnily v témž roce na letišti v Hodkovicích nad Mohelkou,

výcvik v Jablonci vedli bývalí příslušníci para jednotek čs armády Vlastimil Hloušek, Jaroslav Kelar, Miroslav Krška, Ruda Semerád a Jan Zavadil,

v té době též proběhl první kurs sportovních instruktorů na hradčanském letišti u Mimoně. Rovněž zde se skákalo bez záložních padáků a to podle pamětníků bylo důvodem prvého smrtelného úrazu v libereckém kraji. Jeho obětí byl ......?................z Jablonce nad Nisou.

Rok 1950

Po zkušenostech z Jablonce nad Nisou začali v roce 1950 s výcvikem sportovních parašutistů v dalších místech libereckého kraje opět bývalí příslušníci para jednotek čs. armády

v Liberci začal výcvik v r.1950 pod vedením bývalých příslušníků para jednotek Vlastimila Hlouška, Jana Kleinera, Miroslava Kysy, Šeby, Jaromíra Vlčka a dalších, jejichž jména již neznám. Ve výcviku bylo tehdy cca 160 cvičenců.

v České Lípě a Mimoni pod vedením Víti Dostála, Standy Krčmáře, Jiřího Lahourka, Josefa Najmana. Ve výcviku bylo cca 60 cvičenců,

Hejnicích pod vedením Vávry, Voučka a Žižky,

Jablonci nad Nisou pod vedením výše uvedených instruktorů,

Varnsdorfu pod vedením Zdeňka Matušky a Jaroslava Hitzfelda,

Prvním krajským náčelníkem para oddílů (počátkem r.1950) v Sokole po krátkou dobu (asi 2 měsíce) byl Radko Ropek, který cca v březnu 1950 nastoupil zpět do armády.

Od března 1950 do srpna 1952 byl krajským náčelníkem Vlastimil Hloušek.

Od srpna 1952 nastoupil Jan Kleiner, kterému pak v Krajském aeroklubu Svazarmu Liberec byla funkce přejmenována na krajského instruktora,

Začátky sportovního parašutismu v Liberci

Ve vlastním Liberci započaly propagační akce, kdy bývalí příslušníci armádních výsadkových jednotek chodili po školách, závodech i dalších institucích a dělali nábor do nově vznikajícího oddílu sportovních parašutistů Sokola v Liberci. Tento oddíl byl sice organizačně zařazen pod Sokol a také jsme sokolský odznáček nosili do konce roku na baretech, ale ve skutečnosti se jednalo o naprosto samostatnou organizaci.

Z libereckého gymnázia jsme se přihlásili tři. Mimo mne to byl ještě můj bratr Radko a jeho spolužák Ota Prokop. Naši spolužáci se na nás dívali s dost smíšenými názory a pocity.

Z té doby se pamatuji na jména několika málo dalších adeptů a to (tak jako i v dalších případech v abecedním pořadí): Hnyk, Jaroslav Houda, Mirek Janata, bratři Joštové, Helena Kormundová, Radko Kubias, Michal, Věra Pekárková, Ota Prokop, Áša Ropek, Jiří Smola, Marie Šírová.

Oddíl měl klubovnu, která byla umístěna do prostoru po zrušené vinárně v Gutenbergově ulici nad hotelem Zlatý lev (po získání současných prostor na letišti byla klubovna předaná modelářům).

Dále dostal oddíl do vínku cvičiště, které se nalézalo na, v té době již zrušeném, fotbalovém hřišti nad křižovatkou za "Textilanou" v místě, kde se rozděluje silnice na Vratislavice a Rýnovice. Dnes zde stojí sídliště.

Do oddílu bylo přihlášeno asi 160 lidí ve věku 18 - 25 let. Organizováni jsme byli v té době podle vojenských zvyklostí do družstev, čet a roty. Nosili jsme hodnostní označení na rukávě. Pamatuji se pouze, že velitel družstva měl na levém rukávě 2 červené pásky.

Z počátku jsme na výcvik chodili ve svých šatech. Krátce po začátku jsme však dostali z vojenských zásob (v té době vyřazovaných) bundy od anglických "battledresů", červené barety a černé vojenské boty - "kanady". Po nějaké době jsme dostali bílé lněné kalhoty z nepotřebných vojenských zásob po německých vojenských námořnících. Ty jsme dali obarvit na tmavě modro (asi jako tmavší džíny) a to byly naše cvičné i vycházkové uniformy, které některým jedincům vydržely až do spartakiády v roce 1955.

V dalším období byly pro sportovní parašutisty šity "kanady" odlišné od vojenských. Odlišovaly se tím, že byly podstatně lehčí - dalo by se říci subtilnější.

Nepamatuji se již, kdo byl v té době velitelem roty libereckých parašutistů.

Velitelem naší čety (který nás přivedl až k 1. seskoku) byl bývalý vojenský parašutista Mirek Kysa, v té době zaměstnaný snad u Pozemních staveb. Ten pak v r.1951, po uskutečnění prvých seskoků, aktivní činnosti zanechal z rodinných důvodů.

Dalším funkcionářem byl Jan Kleiner, který měl na starosti kádrové, resp. personální záležitosti. Staral se nám o prověření (každý musel být k leteckým sportům odsouhlasen organizací KSČ v místě zaměstnání a musel mít doporučení zaměstnavatele) a dále nám zajišťoval i každoroční lékařské prohlídky. Nevím už dnes zda jsme byli na ÚLZ v Praze či zda nám to zajišťovala liberecká nemocnice. Honza Kleiner byl z instruktorů nejaktivnější a tak se z něj později, po odchodu Vlasty Hlouška, stal zaměstnanec aeroklubu.

Dalším funkcionářem, na kterého se pamatuji jmenovitě, byl Jaromír Vlček, který někdy kolem r. 1951 vstoupil do čs armády a byl v Liberci zaměstnán snad na Civilní obraně. Na jeho konkrétní zařazení v oddílu se už nepamatuji.

Výcvik sestával v začátku hlavně z tělesného cvičení s cílem jednak posílit celý organizmus a jednak nohy. Tedy běhy ve cvičných uniformách od klubovny na hřiště. Tam pak jednak nácvik kotoulů (na škvárové ploše zrušeného fotbalového hřiště), cosi, co jsme nazývali "ragbíčko", tedy kolektivní hra s normálním míčem a okoukanými útoky z filmových ragby, atd. atp. Po skončení asi 2-hodinového cvičení pak opět návrat během do klubovny.

Po několika týdnech jsme po krátkou dobu navštěvovali "paradráhu", tedy překážkovou dráhu postavenou podle zkušeností anglických comandos, která byla postavena na parcele za horními kasárny a patřila SNB.

Někdy začátkem roku 1951 nám byla vagónem dodána typová ( snad vojenská) stavebnice obdobné paradráhy, která byla doplněn "aparáty" pro odborný výcvik. Ty sestávaly ze schůdků pro nácvik kotoulů, jakési dřevěné makety dopravního letadla (velice schematické), závěsy na padákovou vestu k nácviku "ovládání" padáku a čímsi co by se dnes dalo přirovnat ke trenažéru, ale nemělo to žádné odpérování a proto si to vysloužilo přezdívku "ptákotrh". Tyto stavebnice jsme pak postupně postavili vlastními silami po obvodu výše vzpomínaného hřiště. Tato dráha se pak používala asi do r. 1953 či 54. Rušili jsme ji v r. 1955. Ještě před několika málo léty jsem při procházce zjistil, že výkop pod t.zv. "anglickými lavičkami" byl znatelný.

Krátce po započetí výcviku jsme se seznámili s vyřazeným - cvičným - padákem, tehdy označovaným VJ -1 (výsadkové jednotky - typ 1). Jednalo se o padák s kulatým vrchlíkem z hedvábí, 28-mi hedvábnými šňůrami a vestou (později u sovětských padáků jsme používali výraz postroj) s kulatým centrálním zámkem, do kterého se zapínaly 2 prsní a 2 nožní popruhy. Pokud si dobře pamatuji, tak plocha vrchlíku byla cca 70 m2 a klesání cca 5m/sec. Vrchlíky byly jednak bílé a jednak kamuflážované. Padák v podstatě nebylo možné řídit, měl velkou oscilaci (kývání) a jediné ovládání byly skluzy pro urychlení klesání do stran.

Na tomto padáku jsme se učili oblékání do padáku (bez záložního padáku, který jsme neměli). Na loukách jsme se, za větru, učili jak se nenechat potahovat po přistání, jak "vylít" vzduch, jak se z padáku po přistání odstrojit, dát ho do brašny atd. Jeho vedlejší úlohou bylo vystavování při náborových akcích, při vystupování v průvodech na 1.máje atd.

V klubovně jsme se učili padák balit. Věděli jsme však, že "naostro" ho balit nebudeme. V té době byla v Čechách centrální balící stanice (snad v Ostravě), odkud byly padáky minimálně do konce r.1952 dopravovány na místo seskoků ve skříňovém voze Praga RN. V hlavě mi utkvělo jméno vedoucího této balírny - Rosička zvaný Žabák.

Současně s tím začala výuka teorie, která byla velice jednoduchá. Týkala se jednak minimálních znalostí aerodynamiky padáku, meteorologie a dějin (velice krátkých) českého a světového parašutismu. A samozřejmě, jak v té době bylo zvykem, byla na každém cvičení i politická výchova.

No a to se opakovalo až do prvých seskoků. Přestože výcvik byl tělesně namáhavý, seskoky v nedohlednu a před námi naděj na 1, v dalších létech maximálně 3 seskoky, vydrželo nás do seskoků asi 60 či 70. Na druhé straně je třeba říci, že se vytvořila skupinka "fanatiků", kteří v klubovně trávili každou volnou chvilku.

Rok 1951

V tomto roce proběhla reorganizace sportovního parašutismu v československé republice s tím, že parašutistické oddíly byly vyňaty z organizace Sokol a byly zařazeny do aeroklubů současně i s leteckými modeláři a vznikla tak nová organizace - Doslet (Dobrovolný svaz lidového letectví). Na vlastním výcviku se však nic nezměnilo, pokračoval dále stejným systémem. Pro řadové členy se změnil pouze odznak na baretu.

Na první seskoky jsme odejeli do Prahy. Zde jsme strávili několik dní intenzivním pozemním výcvikem na cvičišti na Trojském ostrově. Příprava opět sestávala z mnohonásobného absolvování překážkové dráhy a opakování základních úkonů na "aparátech".

Seskoky se uskutečnily na bývalém vojenském letišti Praha - Klecany dne 16.10.1951. Skákali jsme z nákladního letadla ČS aerolinií DC-3 = Dakota, s imatrikulačním označením OK-WAK. V naší 21 – ti členné výsadce jako první sólista skákal Václav Polák, který v mezičase k nám přišel ( snad z Mladé Boleslavi ) a byl již "zkušeným parašutistou" - měl za sebou jeden seskok. Po něm jsme pak skákali po čtyřkách. V prvé čtyřce já, můj bratr, Jiří Smola a ještě kdosi, na koho se již nepamatuji. Jako padáky jsme měli VJ-1, v té době již přejmenované na PZS-1 (padák zádový statický, - typ 1).

Pro vlastní seskoky jsme si povinně "bandážovali" kotníky pružnými obinadly. Toto opatření bylo nutné z důvodu poměrně tvrdých přistání. Pro vlastní přistání jsme měli přísný zákaz pokusů zůstat stát – povinné byly přistávací kotouly.

Jako označení výkonného parašutisty jsme po vykonání prvých seskoků obdrželi látkový vyšívaný odznak – padáček, který jsme nosili našitý na levém rukávě battledresové bundy.

Pokud vím, toto byly prvé - libereckým aeroklubem organizované seskoky.

V době reorganizace do Dosletu došlo ke zrušení dosud používané polovojenské struktury a přešlo se k organizaci podle okresů současně se vznikem funkce "okresních instruktorů" . Výcvik byl organizován v "závodních kroužkách", které vznikaly při závodech, školách, a jiných organizacích. Prostě navštěvovali jsme jednotlivé závody a organizace a tam, kde se nám podařilo získat několik zájemců, založili jsme kroužek a do jeho čela jsme postavili instruktora s "velkou zkušeností jednoho seskoku", instruktorským kurzem a zkouškami.

Prvý instruktorský kurs v Liberci, zakončený zkouškami, se uskutečnil v Liberci v druhé polovině roku 1951 a byl ukončen 15.11.1951. Já sám jsem se v té době stal okresním instruktorem a byl jsem jím až do nástupu na vojenskou základní službu, t.j. do 1.11.1952.

Z té doby se pamatuji na jména výkonných instruktorů: Jaroslav Houda, Mirek Janata, Vlasta Jošt, Helena Kormundová, Radko Kubias, Michal, Václav Polák ( ten se v té době též staral o sklad para materiálu), Ota Prokop, Marie Šírová a samozřejmě nás zastřešoval na krajské úrovni Honza Kleiner.

Rok 1952

První změnou bylo to, že k 1. lednu vznikl Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), který na dobu více jak 35 let zastřešil všechny branné sporty, tedy i aerokluby. Výhodou bylo, že jsme se stali organizací, na které měl stát zájem z důvodu obrany. Výsledkem byly nemalé finanční prostředky investované do rozvoje parašutismu.

Na metodice výcviku se nic nezměnilo, zájem o výcvik však byl již nižší - parašutismus již nebyl něčím neznámým - okoukal se. Potencionální zájemci o para výcvik se též dozvěděli, že se jedná hlavně o tělesnou dřinu s výhledem na velice malý počet seskoků.

Podstatnou změnou však byla skutečnost že Svazarm převzal odpovědnost za přípravu branců pro čs armádu. Jednotlivé okresní vojenské správy měly předepsané počty branců v jednotlivých specializacích (tedy i parašutistů), které byly povinny splnit. A v návaznosti na to pak měly i okresní výbory Svazarmu povinnost tyto brance vycvičit a to mimo jiné i pro výsadkové vojsko. Na jedné straně jsme měli "ulehčenou" práci se získáváním nováčků, na druhé straně však řada těchto jedinců neměla o výcvik velký zájem.

Na 23.5.1952 byly zorganizovány prvé seskoky na libereckém letišti. Z centrální balírny přijel vůz s hlavními padáky PZS-1 a záložními padáky. Z Prahy přiletěl německý vysloužilec, třímotorové letadlo z vlnitého plechu, Junkers Ju-52 s imatrikulační značkou OK-BBB ( volací znak OK 3 berta ). Letadlo bylo součástí vládní letky, kterou obhospodařoval letecký oddíl SNB. Letadlo pilotoval kpt. Eliáš stejně tak, jako při všech jeho dalších startech v Liberci. Na libereckém letišti se shromáždilo několik desítek výsadkářů ze všech okresů tehdejšího libereckého kraje, v kterých para výcvik probíhal. Každý měl uskutečnit 1 seskok, většinou svůj prvý v životě.

Protože v Liberci se spodní hladina mraků pohybovala příliš nízko, bylo rozhodnuto počkat se začátkem seskoků v Liberci a uskutečnit nejdříve propagační seskoky mimo Liberec. Do letadla byly naloženy 3 výsadky po čtyřech lidech a první výsadek se uskutečnil v Semilech z výše 300 metrů. Jako "zkušený" parašutista ( s jedním seskokem) jsem skákal prvý. Po mně vyskočili zbývající 3 členové výsadky, vše dopadlo dobře a letadlo odletělo. Po návratu do Liberce jsme se dozvěděli, že Junkers se nevrátil a po delším čekání jsme dostali zprávu z Prahy, že přistál na letišti Praha - Ruzyň se všemi zbývajícími výsadkáři - počasí se zhoršilo natolik, že další seskoky nebylo možné uskutečnit.

V tomto roce měl každý uskutečnit 3 seskoky. Počet seskoků byl odvozen od požadavků armády, aby branci zařazovaní k výsadkovému vojsku tento počet seskoků měli. Já sám, jako okresní instruktor a branec před nástupem na vojnu, jsem dostal za odměnu ještě čtvrtý seskok. Zapsány mám v zápisníku termíny 15.6., 2.8. a 3.8.1952 s místem seskoku Liberec. Mam dojem, že termínů seskoků v roce 1950 bylo v však Liberci více.

Prvé seskoky přímo v Liberci (respektive v jeho regionu) - 15.6.1952 - se neuskutečnily na letištní plochu, ale na louky nalézající se vpravo od silnice z Liberce do Chrastavy, za (dnes již zbouranou) hospodou Bumbálka.

V srpnu se uskutečnily ve Zvolenu na Slovensku první celostátní přebory. Na ty bylo vysláno tříčlenné družstvo žen. I když jsem je doprovázel, na jeho přesné složení ani výkony se již nepamatuji. Podle fotografie (uvedené v příloze) mám dojem, že jeho členkami byly Marie Hronková, Věra Pekárková a ...... . Jednalo se o seskok na cíl (přesnost ovlivňoval vysazovač), běh s překonáním překážek a střelbu na cíl.

V té době nám při organizačním zajišťování začala pomáhat i nová sekretářka aeroklubu - Božena Vitásková, která sice sama nemohla ještě skákat pro nízký věk, ale velice nám pomohla jako úřední sportovní komisařka při soutěžích.

K 1.11.1952 jsem svojí činnost v Liberci skončil a nastoupil na vojnu.

Od 1.11.1952 do 31.10.1954

V této době snad okresního instruktora pro Liberec dělal Jaroslav Krňanský, který by měl k tomuto co říci.

Aeroklub dostal k dispozici upravený 4-místný letoun K-74 Fairchild a seskoky se ještě dělaly z letadla Brabanzon.

Fairchild byl americký 4-místný hornokřídlý letoun používaný za 2.světové války jako kurýrní letadlo americkou armádou. Vlevo vpředu seděl pilot, pravá přední sedačka byla vyjmuta a na podlaze seděl první výsadkář. Na zadním pravém sedadle pak další (druhý) a na zadním levém buď vysazovač nebo třetí výsadkář. Skákalo se tak, že výsadkář vsedě vysunul nohy na stupačku pod kabinou, postavil se na ni a skočil dozadu směrem od trupu na 450. Vysazovací rychlost se pohybovala mezi 90 - 100 km/hod. K seskokům bylo používáno hlavně liberecké letiště, ale bylo částečně používáno i letiště v Lomnici nad Popelkou.

V té době skákalo s padáky PZS-1 a nově dodanými sovětskými padáky typu PDT-1. Jako záložní se používaly sovětské PZ-47.

Padáky PDT-1 měly vrchlík čtvercového tvaru s useknutými rohy o ploše 72 m2, šitý z bavlněné látky s 22-mi šňůrami (první a poslední zdvojené). Na zadní části byl t.zv. vzduchový kanál, který umožňoval řízení padáku na cíl. Na tělo výsadkáře se připevňovaly pomocí popruhů ( jednoho prsního a dvou nožních) a 3 karabin. Padáky neměly prakticky žádnou oscilaci a lidově řečeno "nechaly si všechno líbit". Klesání tohoto padáku bylo cca 5 m/sec. Jednalo se o vojenský typ padáku, který nebyl konstruován pro výslovně sportovní určení. Přesto však tyto padáky již umožňovaly seskoky s opožděným otevíráním. Pro nováčky však měl vynikající vlastnosti. Byl použitelný jak pro seskoky s nuceným, tak s ručním otevíráním. Padáky PDT-1 se otevíraly pomocí trhací šňůrky. K zajištění nouzového otevření při seskocích s výdrží byl používán časovač PAS-1 sovětské výroby.

Záložní padáky PZ-47 měly vrchlík z hedvábí o ploše 42,5 m2 s klesáním 7m/sec. Jeho popruhy se upevňovaly pomocí šroubů na postroj hlavního padáku a na prsou se připínal jeho obal pomocí 2 karabin. Protože toto upevnění bylo příliš volné a při seskocích s výdrží nezajišťovalo dobrou stabilní polohu, přešli jsme později na uvazování pomocí šňůrek.

Zprostředkovaně vím, že v srpnu 1953 se uskutečnily další celostátní závody na ostravském letišti a liberecké družstvo žen ve složení Věra Pekárková, Vaníčková, Bočounová se umístilo na 1. místě.

Po dodání prvých čtvercových padáků do AK Liberec byli vybráni prví dva baliči – aktivisté (Radko Kubias a Ota Prokop), kteří byli vyškoleni pod vedením ústředního baliče Rosičky na bývalém letišti Kralupy nad Vltavou. Po předání dosavadní klubovny v Guttenbergově ulici byly padáky přechodně baleny v Severočeské tiskárně.

V tomto období se uskutečňovala i dost intenzivní spolupráce s tehdejším útvarem výsadkového vojska dislokovaného na Borečku u Mimoňského letiště. Velitel tohoto útvaru npor. Lukášek využil známosti s Honzou Kleinerem a jak on, tak jeho nejbližší spolupracovníci skákali v rámci KA Liberec. Později byla tato spolupráce přerušena s tím, že vojáci navázali spolupráci s KA Mladá Boleslav.

Z vlastní zkušenosti k tomu nemohu nic dodat.

Rok 1954 (od 1.11.1954).

Já sám jsem jako zaměstnanec nastoupil do aeroklubu od 1.11.1954 oficiálně jako balič padáků, neoficiálně jako druhý instruktor para výcviku. Prvním (vedoucím – či krajským ) para instruktorem byl již uváděný Honza Kleiner.

V zimě byly dodány prvé nové padáky PD-47. Jednalo se o padáky vyráběné v Chornici na základě sovětské licence. Vrchlíky byly použity z osvědčených padáků PDT-1, změněn Však byl obal padáku. Otevírání probíhalo buď pomocí trhací šňůrky, pomocí výtažného padáčku připevněného na vrchlík padáku a nebo bylo možné použít čechol s výtažným padáčkem

Hlavním úkolem aeroklubu byl výcvik parašutistů – branců, s určením pro výsadkové vojsko ČS armády. Pro tento úkol dostával každý okresní výbor Svazarmu směrná čísla od příslušné vojenské správy. Tito cvičenci měli určeno vykonat po základním výcviku (zajišťovaném okresními výbory Svazarmu a jejich instruktorským sborem) 3 seskoky s nuceným otevíráním padáku. Souběžně s tím pak běžel výcvik ostatních zájemců o základní výcvik a z něj pak někteří ( poměrně malý počet ) přecházel do výcviku sportovců, tj. parašutistů cvičených na seskoky s výdrží. Z nich pak se rekrutovali vybraní jednotlivci pro výcvik instruktorů. Jistý, nevelký počet sportovců se pak rekrutoval z lidí, kteří se po vojně vrátili a chtěli vy výcviku pokračovat.

Aeroklub měl k dispozici jednak letadlo K-74 = Fairchild a jednak K-63 = Sokol M-1-C. Sokol byl 3-místný dolnokřídlý letoun upravený pro seskoky. Úprava spočívala jednak ve vymontování pravé přední sedačky a pravého řízení, jednak v nahrazení odklápěcích pravých dveří dveřmi posuvnými. První výsadkář seděl vedle pilota zády ke směru letu, druhý pak na zadním sedadle. Skákalo se tak, že byly odsunuty pravé dveře dozadu, výsadkář vystoupil na křídlo na kterém se postavil, pravou rukou se držel kabiny a skočil dozadu směrem od trupu pod úhlem 45° .

Jako pilot - vlekař a vysazovač byl zaměstnán Bohouš Beneš. Jako "vedlejšku" vysazovali učitelé motorového létání Mirek Majer, Alois Vašek a učitel bezmotorového létání Jaroslav Prchal. Bohouš Beneš v rámci zlepšení vyřízl v podlaze otvor, který zaslepil plexisklem. Mohl tak perfektně nalétávat na vysazovací osu, což bez této úpravy bylo u dolnokřídelníku obtížné.

Pro vlastní seskoky byly vesměs používány již vzpomínané padáky PD-47.

V té době již bylo v libereckém Krajském aeroklubu, kde byli soustředěni výsadkáři z celého kraje ( na ostatních letištích se v té době para výcvik a seskoky nezajišťovaly ), několik sportovních výsadkářů s oprávněním skákat s opožděným otevíráním padáku. V paměti mi utkvěla jména Antonín Drobník, Karel Jiravský, Jan Kleiner, Radko Kubias, Ota Prokop.

Někdy v tomto období jsme začali s výstavbou balírny a skladu padáků. Bylo nutné z prostoru bývalé rybárny vybourat a vyvézt zbytky kádí na ryby, navézt pod podlahu škváru jako tepelnou izolaci a udělat dřevěnou podlahu. Jako sklad padáků, kterých nebylo velké množství (snad něco kolem 20-ti) byla využívána malá místnost v zadní části objektu. Bohužel v té době nebyla k dispozici v Liberci sušárna padáků a tak jsme vlhké padáky sušili jednak v hangárech a jednak rozložené po balících stolech.

Rok 1955

V tomto roce pokračoval výcvik parašutistů - nováčků. Jak v tomto, tak následujících 2 letech se pohyboval počet nováčků kolem čísla 350 ročně, což při 3 seskocích představovalo cca 1000 nováčkovských seskoků a k tomu několik set seskoků sportovců. Ročně se myslím skákalo v té době v Liberci asi 2 - 3 tisíce seskoků. Vesměs se používaly padáky PD-47. Pro zajištění seskoků s opožděným otevíráním jsme dostali jeden časovač PAS sovětské výroby.

Vlastní výcvik již netrval tak dlouho jako v počátcích a nebyl již extremně zaměřen na celkovou tělesnou zdatnost, resp. na její enormní posilování. Upustilo se od "para kotoulů" a nacvičovaly se "pády" do stran. Parašutistický výcvik byl rozdělen do 3 stupňů a to"

nováčci absolvující tři seskoky s nuceným otevíráním padáku, a 2 stupně sportovců první stupeň instruktoři absolvující seskoky s nuceným otevíráním padáku, druhý stupeň sportovci se seskoky s výdrží.

Byly vydány osnovy základního výcviku s celostátní platností. Pro výcvik sportovců byly rovněž vydány celostátně platné osnovy s celkem 20-ti úlohami, dvacátá byly noční seskoky.

Jako pomocný orgán náčelníka Krajského aeroklubu byl zřízen para odbor – poradní orgán náčelníka KA. Sice bez výkonné pravomoci, ale jeho doporučení byla náčelníkem KA brána vážně a v převážné většině i respektována. Prvním předsedou byl zvolen Josef Najman z Doks. Členy odboru pak byli sportovci a instruktoři z jednotlivých okresů.

Pro vyjmenované (centrálně sledované) sportovce Karla Jiravského a Antonína Drobníka jsme dostali i prvý čs. sportovní padák z Chornice s označením T-1460. Jednalo se o prototypovou sérii nových - v Chornici konstruovaných - padáků s kulatým vrchlíkem, již poměrně dobře řiditelných, s minimální oscilací. Plocha vrchlíku se pohybovala okolo 65 m2, klesání bylo cca 5m/sec. V té době mám zápisníku zapsané i 3 seskoky na padáku PD-6r (sovětský padák s kulatým vrchlíkem), ale nepamatuji se však již jeho data.

V průběhu roku bylo do AK dodáno větší množství nových padáků PD-47 (snad kolem 160-ti kusů) a i několik dalších záložních padáků. Současně s nimi byl dodán potřebný počet plechových skříní. Protože stávající sklad již nepostačoval, byl vybudován nový (zhruba proti stávajícímu zadnímu vchodu do budovy). Bylo tedy možné všem sportovcům přidělit 1 - 2 osobní padáky, které si každý balil sám pro sebe a postroje měl napevno seřízeny na svou postavu.

Byly dodány rovněž polní balící stoly a bylo tak umožněno padáky balit hned po seskoku.

Několik z nás - tedy z řad sportovců si vyzkoušelo (v rámci homologace pilotních padáků) i sedací pilotní padáky PLK-45 a zádové pilotní padáky PLZ-45. Jednalo se o padáky s hedvábným čtvercovým vrchlíkem o ploše 42,5 m2 (stejný jako na záložním PZ-47) a se zrychleným otevíráním (asi 1,2 sec.) a s klesáním cca 7m/sec. Postroje těchto padáků nebyly vybaveny karabinami, ale obdélníkovým centrálním zámkem.

V r. 1955 se poprvé uskutečnily na Máchově jezeře v Doksech dne 17.7. i seskoky do vody - do Máchova jezera. Skákalo se s Fairchilda z výšky 400 m. Na ploše jezera byly k dispozici veslice a motorová loď pro zajištění bezpečnosti. Seskoky upoutaly velkou pozornost diváků, ale na vlastním rozšíření počtu zájemců o výcvik ( s výjimkou vlastního okolí Doks) neměly podstatný vliv. Výsadkáři absolvovali seskok pouze lehce oblečeni a obuti.

Nácvik seskoků do vody spočíval v tom, že se výsadkáři museli naučit navést padák do určené oblasti jezera, odepnout záložní padák na prsou a přehodit ho na záda a ve výši cca 20 m se vyvléknout z postroje a zůstat viset za ruce zavěšeni na sedacím popruhu postroje až do okamžiku doteku nohou s hladinou jezera. Pak se pustili a odpluli proti větru. Jako na zajímavost si vzpomínám, že před vlastními seskoky nikdo nepřezkušoval jednotlivce z plavání v ústroji.

Dne 24.9.1955 se na letišti Mělník uskutečnil prvý ročník "Memoriálu Karla IV." - prakticky meziklubové soutěže pořádané KA Ml.Boleslav a za účasti KA Liberec a KA Roudnice. Pro sebe mám zaznamenáno své umístění při seskoku z 1000m s výdrží 3" na 1.-2. místě, ostatní výkony si již nepamatuji. Vím však, že se této soutěže účastnili i Karel Jiravský, Honza Kleiner a řada dalších sportovců KA. Měli jsme se sebou svého Fairchilda i svého pilota – Bohouše Beneše.

V říjnu se uskutečnila poprvé krajská soutěž v seskoku na letišti v Liberci. Skákala se 2 kola seskoků s výdrží 3" ze 600-ti set metrů - vítěz Sáva Kubias s výkonem 8,31 m a 2 kola seskoků s výdrží 3" z 1000-e metrů - vítěz Antonín Sedláček.

V červenci přispěl člen AK Liberec A.Drobník k získání 2. místa v mezinárodní soutěži družstev v Bulharsku.

Zvláštností tohoto roku byla 1. celostátní spartakiáda. Svazarm měl vlastní den s řadou vystoupení a jedním z nich bylo i cvičení parašutistů. Nácviku i vystoupení se účastnili nejen výkonní parašutisté, ale i řada příznivců, kteří sice vlastní výsadkářský výcvik neprodělali, ale posílili naše řady při sportovních spartakiádních vystoupeních. Na vystoupení jsme dostali přidělené tmavě modré dvoudílné kombinézy, které po Spartakiádě zůstaly pro vlastní výcvik a nahradily tak již nepostačující battledresy, kterých byl nedostatek.

V průběhu roku byla v prvém patře budovy KA u letiště (nad balírnou) svépomocí vybudovaná noclehárna, která přispěla k možnosti pořádání několikadenních soustředění.

Rok 1956

V únoru jsme se s J.Kleinerem zúčastnili za Liberec soustředění a školení krajských instruktorů na letišti Vrchlabí, kde jsme mimo jiné skákali z trofejního německého kurýrního letadla K-65 – Čáp, které v té době bylo využíváno běžně jako výkonný vlečný letoun pro plachtaře.

Padáky byly nadále používány PD-47. V průběhu roku byly dodány padáky šité z barevných pruhů a tak jsme je při propagačních seskocích používali namísto dosud čistě bílých.

V pololetí tohoto roku byl zrušen leteckou komisí letoun Fairchild z důvodu nevyhovujícího technického stavu a dále se už používal pouze Sokol. Liberecký aeroklub v tomto roce dostal přidělený druhý letoun Sokol s úpravou pro vysazování. V případě většího počtu seskoků pak létaly oba stroje současně.

Výcvik pokračoval stejným systémem jak v uplynulém roce 1955. Jako cosi nového byly výcvikové kurzy sportovkyň - žen. Důvodem byl dosavadní malý počet žen, které se tomuto sportu věnovaly.

V červenci na 3. Mistrovství světa získala titul absolutní mistryně světa pozdější členka KA Liberec Jožka Maxová - Jiravská.

V srpnu se konal další ročník krajských závodů parašutistů na letišti Liberec. Tentokrát již ve třech disciplínách a to ze 600 a 1000 m na přesnost s otevíráním 3" a z 1500 m kombinovaný seskok na přesnost s výdrží 20". Vítěze jednotlivých disciplín si již nepamatuji, mám pro sebe zaznamenáno 3. 4. a 6. místo v jednotlivých soutěžích, v pořadí výše uvedeném.

V září jsme vytvořili reprezentační družstvo ve složení Karel Jiravský, Jan Kleiner, Sáva Kubias, Ota Ouzký, Ota Prokop, které se zúčastnilo ve dnech 25.-27.9.1956 meziklubových závodů ve Wroclavi. Poprvé v životě jsme skákali ze sovětského dvojplošníků PO-2. S tímto letadlem létal opět náš osvědčený Bohouš Beneš.

Seznamovací seskoky se konaly první den za větru kolem 15 m/sec. Výsledky tohoto nácviku byly pro nás katastrofální. Přestože letiště mělo šířku přes 800m, někteří z nás se na něj nevešli. Já osobně jsem si "uloupl" pěkný otřes mozku.

Ve vlastní soutěži, konané po částečném uklidnění větru jsme však zvítězili na celé čáře - výsledkem bylo naše absolutní vítězství (viz fotokopie). První Karel Jiravský, druhý Honza Kleiner třetí Sáva Kubias, pátý Ota Prokop a šestý Ota Ouzký.

V druhé polovině roku odešel z aeroklubu Jan Kleiner a na jeho místo nastoupil Karel Jiravský.

V průběhu roku byly do KA dodány pro výsadkáře světlemodré jednodílné kombinézy, které byly zapůjčovány na seskoky. Sportovci a instruktoři je pak měli přidělené natrvalo.

V tomto roce bohužel došlo též k prvnímu vážnému úrazu při seskokách organizovaných libereckým aeroklubem – při seskocích do vody v Doksech podlehla sportovkyně Růžena Kubiasová smrtelnému úrazu.

Rok 1957

V metodice výcviku ani v jeho rozsahu nedoznalo nic změn. Výjimkou byla skutečnost, že se konečně řada sportovních pilotů ( a to jak motorářů, tak plachtařů ) odhodlala k tomu, že absolvuje základní parašutistický výcvik zakončený třemi seskoky. Podle vyjádření jednoho z nich (Josefa Zervana - pracoval ve slévárně a posléze odešel k práškařům) mu tento výcvik zachránil život, když se ve větroni nad Malým Ještědem srazil v malé výšce s jiným větroněm a musel vyskočit.

Podstatnou změnou však byly následující dvě skutečnosti. Jednak jsme dostali k dispozici tehdy zřízenou diverzní letištní plochu v Hoškovicích u Mnichova Hradiště ( v té době tam nebyl ještě beton ani žádné budovy či zařízení) a jednak jsme dostali na seskoky letadlo C-2 = Siebel. Protože liberecké letiště mělo délku pouze 600 m a ta pro něj nevyhovovala byl ukotven na vojenském letišti Hradčany u Mimoně.

Létali s ním Bohouš Beneš, Mirek Majer a Alois Vašek. Většinou jsme ho používali v Hoškovicích a výjimečně na Hradčanech. To pouze v tom případě, že se seskoků zúčastnili vojáci z hradčanské posádky, kteří byli členy Svazarmu. Nevýhodou byla skutečnost, že běžný letecký benzin používaný v aeroklubech neměl dostatek oktanu a tak jsme museli s přidělenou cisternou jezdit do Prahy Ruzyně pro benzin.

Pro sportovní seskoky byly dodány první padáky PTCh-1 s určením pro Jiravského a Drobníka.

Začátkem srpna se uskutečnil 3. ročník krajských závodů. Vítěze si již nepamatuji. Sám mám zaznamenáno 11. místo v seskoku ze 600 m na přesnost a 5. místo z 1000 m na přesnost.

11.8. se naši výsadkáři zúčastnili leteckého dne na Mistrovství světa modelářů v Ml.Boleslavi. Seskoky jednak ze Siebla a jednak z armádního dopravního letounu Li-2 = Lička (licenčně vyráběná Dakota v Rusku s jejich motory).

A tím v podstatě končí mé vzpomínky.

V lednu 1958 jsem z AK a Liberce odešel do Prešova, ale to už je jiná historie.